{ NA CHVÍLI SE ZASTAVIT. . . }

Krásný den všem!
Konečně na nás zase vykouklo sluníčko a nemrzne. Venku zpívají ptáčci o sto šest a jak spíme s otevřeným oknem, není nic hezčího než, když se vzbudíme ráno všichni tři v posteli za tak krásné kulisy. A teď je před námi víkend! Užijeme si ho, užijte si ho taky a nenechte si to ničím zkazit.

Říká se, že minulost máme nechat zasebou, ale já to prostě nedokážu. Tyhle slunečné dny jsem s největší oblibou trávila u koní. Na svojí milované Gejšince. Proháněli jsme se po lese, bez sedla, na ohlávce, já jsem klouzala ze strany na stranu, protože jsem se smála, že jsem neudržela svaly zaťaté. Gejša házela hlavou ze strany na stranu, ouška našpiclované, aby jí neunikl žádný zvuk lesa. 
Když na to teď vzpomínám, mám slzy v očích. Za svůj život jsem se přátelila s mnoha koňmi, ale ten osudový, to byla Gejšinka. 
Ať se stalo cokoliv, ať moje nálada byla jakákoliv, ona mi vždycky vykouzlila úsměv na rtech. Ostatně, je to vidět na fotce níže.
Každý den jsem utíkala ze školy, pak z práce, rovnou za ní. Vyčistila jsem jí, občas nasedlala, někdy rovnou jen nasedla a jeli jsme ven. Nechala jsem jí, ať si jde svou cestou, svým tempem, jen jsem se vezla a užívala si ten pocit. Ten moment. Zabořila jsem hlavu do její hřívy, často jsem štěstím plakala a jentak jsme brázdili okolí stájí. Měli jsme velké štěstí, že hned za naší farmou byl les, pole a široko daleko vlastně nic. V létě jsme utíkali za stínem po lesech, v zimě jsme se procházeli po polních cestách a nechali se zahřívat slunečními paprsky. Všude bylo ticho a já slyšela jen Gejši nádechy a výdechy a to, jak jí klapou kopýtka. Mám tolik vzpomínek, tolik fotek, a přesto stále ještě přemýšlím nad tím, kolik věcí jsme nestihli.
Myslím na ní každý den, po domě mám na každém kroku nějakou naši společnou fotku a u sebe nosím šperk s jejími žíněmi. 
Když už jsem věděla, že její čas se krátí, trvalo mi dlouho, než jsem si to vůbec připustila. Hlavu nosila svěšenou, už jí chyběla v očíčkách její pověstná jiskra.
A když pak přišel den, kdy jsem se s ní musela rozloučit, byla jsem už těhotná a strašně mě zasáhlo, že neuvidí moje děťátko, že si ho nebude moct očuchat svýma velkýma nozdrama a že ho na ní nikdy neposadím. Úplně vidím, jak by pomalu a opatrně našlapovala a otáčela se, jestli je všechno v pořádku.
Teď už ale brázdí věčně zelené pastviny, kouká na nás shora a věřím, že je jí dobře.
Tak moc to bolí. Ikdyž je to už dva roky. Ten čas tolik letí! 
Ale já nikdy nezapomenu, a nikdy Tě Gejšinko žádný jiný kůň nemůže nahradit. 

1 komentář

  1. Markét, i já mám slzy ve tváři, krásný a dojemný příběh. Musí to být těžká chvíle, když milované zvíře odchází. Neumím si to ani představit až ta naše fenečka ..., ale bude jí teprve 7, tak to máme ještě hodně společných let před sebou.
    Moc hezké vzpomínky na krásného koně.
    Přeji fajn víkend. D.

    OdpovědětVymazat

© emblog