{ JAK JSEM VŠECHNO FOTIT PŘESTALA }
sobota 21. ledna 2023
"Kdyby to šlo, nechala bych si mobil do ruky voperovat."
Tak přesně tahle věta ze seriálu Ginny & Georgia mi uvízla v hlavě.
Pak jsem si začala uvědomovat, jak málo vlastně držím v ruce mobil.
Jak málo toužím po tom, dávat něco na instagram, na facebook, nutit někoho aby mě tady vyfotil, a tady.
Že vlastě ani nefotím svého syna, nefotím na našich výletech.
A proč?
Jednoduše proto, že si chci užít ten okamžik plnými doušky.
Zastavit se, nechat kolem sebe všechno zpomalit jako v blbým americkým filmu, a vtisknout si tu chvíli prostě do paměti. Tak syrovou, jakou v tu chvíli byla, a ne takovou, jakou jí udělá filtr na instáči.
Jasně, vzhledem k nátlaku členů rodiny se zvěčnit občas musím. Chtějí vzpomínky. A já to chápu.
Jen mi poslední dobou přijde šíleně ujetý, co vidím kolem sebe.
Sedíme s kamarádkou v restauraci na obědě, vidíme se po dlouhé době, a já se už nemůžu dočkat, až mi začne všechno vyprávět, jak si budeme skákat do řeci, smát se a souhlasně na sebe pokyvovat, protože jsme pořád na sebe napojený jako kdysi a já věřím, že tenhle stav potrvá navěky.
Jenže pak vezme do ruky mobil.
Položí ho.
Pak ho vezme do ruky znovu.
Sakra. Ptám se jestli se něco děje.
Aniž by odlepila hlavu od displeje, který jí požírá obličej svym modrym světlem, odpoví s úsměvěm, že ne.
Opřu se do sedačky a tak nějak automaticky mě začne svědit ruka, abych si telefon vzala do ruky taky.
Nevezmu.
Místo toho se porozhlídnu po restauraci.
První mě zarazí to ticho. Na restauraci plnou lidí nezvyklé.
Očima projížím celé řady jídelních stolů a u nich sedí stejní panáci s mobilem v ruce, jako u mého.
Zběsile klikají, rolují, fotí sebe, fotí jídlo. Prosí číšníka, aby je vyfotil.
Žádám jemně kamarádku, ať telefon položí a rozhlédne se.
Trochu jedovatě se na mě podívá, ale po chvilce stejného skenování okolí, jaké jsem prováděla já, jí to dochází.
"Markét. Je mi to líto, promiň, jsem pitomá."
Chytám ji za ruku a usmívám se. Je to v pořádku, řeknu, jen jsem ti chtěla ukázat, že tohle my nejsme.
My jsme spolu vydrželi hodiny doma, v práci, u koní, venku. Prostě všude. A žádné mobily jsme nepotřebovali. To je to spojení, o kterém jsem už psala výše.
Telefonu už se po další čtyři hodiny nedotkne. Jen mě pak po rozloučení před restaurací umluví na selfíčko.
Tak nějak je tenhle svět celej zdigitalizovanej. A ikdyž to často svádíme na pokrok, nesmíme dovolit, aby nás sežral.
Aby nám zblajznul jako jednohubku náš krátkej život.
Foťte. I já to miluju. Ale nepřehánějte to!
