SLIDER

{ Práce v knihkupectví }

Krásnou sobotu.
Řekla jsem si, že na tuhle otázku, kterou jste mi na instagramu často kladli, odpovím článkem.
Protože toho, co se nám v knihkupectví přihodí každý den, je opravdu nesčetně.


Někdy Vám také povím o tom, jak jsem se vůbec k tomuto zaměstnání dostala, ale dnes se budeme zabývat jen tím hezkým. Protože přesně to pro mě práce v knihkupectví je.

Víte, kde bych začala? Moje babička je učitelkou literatury a českého jazyka od osmnácti let. A už z toho prostě vyplynulo, že já jsem si s ní četla, z radostí psala diktáty a různé slohy. Bavila mě čeština. A jak! Byť nejsem třeba úplným zastáncem extra spisovné češtiny, měla jsem ze všech testů vždycky jedničky. A to jenom díky babičce. 
No a díky ní se také zrodila moje láska ke knihám. A nejlepší na tom bylo, že podporu jsem měla i ve svých rodičích, kteří mi koneckonců knihy kupují dodnes, ačkoliv pracuji v knihkupectví.
Nebyly tak Vánoce, narozeniny, svátky, nebo prostě "jen tak den", kdy bych nedostala knihu. Ať už to byly encyklopedie, které miluji, nebo beletrie, ale i klasické příběhy. Prostě tituly všeho druhu!

Práce v knihkupectví tak pro mě byla opravdu splněným snem. Tím prvním bylo stát se chovatelkou koní, ale to ještě není tak úplně nereálné a navíc, s prací v knihkupectví se to dá krásně skloubit.
Ačkoliv se může zdát, že knihkupce může dělat každý, není to pravda. Nechci nikoho zklamat, ani urazit, ale člověk, který knihy nemá rád, nebo alespoň pravidelně nečte, nedokáže nikdy zákazníkovi dobře poradit, i kdyby celé dny a noci četl ediční plány všech vydavatelství. Tak to prostě je. Tuhle práci nejde vykonávat stoprocentně, pokud nejste opravdovým milovníkem knih a literatury.

Zákazník potřebuje alternativy ke knihám, které si přeje, a třeba zrovna nejsou skladem.
Zákazník je mnohdy nerozhodný, a Vy ho musíte přesvědčit, že to, co nabízíte je dobré. A nejen proto, aby se s tím za pár dní nevrátil, a nehodil Vám to na hlavu. 

My jsme také mnohdy jako knihkupci i povoláním dalším, jako třeba psychologové, uklízeči, účetní a životní koučové.
Psychologové, protože často se stává příběh podobný tomuto : "Dobrý den. Víte. Já si jdu pro radu." a tady už musíte přepnout do módu psycholog, protože vytušíte, že přijde životní příběh, ze kterého bude nutné vyčíst, jakou knihu doporučit. "Máme babičku v nemocnici, je po operaci slepého střeva. Všechno je v pořádku, kdyby Vás to zajímalo, i když asi nezajímá, máte svých starostí dost, viďte?" a tady přepnout opět, do módu přesvědčovacího, že nemáte žádné starosti, žijete jen knihami a každým svatým zákazníkem, který vejde do dveří, takže paní ať dál povídá, dáme si k tomu kávičku a vypovídáme se. "Babička má ráda Ivanku Devátou, ale vše už od ní přečetla. Víte. A taky Halinu, ale nevím, jaké knihy od ní už má a jaké ne." v tu ránu se hodí, že vyšla nová kniha od Haliny, a tak je to ideální doporučení. Paní pocítila vnitřní klid, když jsme jí přesvědčili, že jsme jedno velké ucho a vypověděla nám v podstatě celé svoje dětství, dětství svojí babičky, sousedky a ještě svých dvou dětí. Vypila dvě kávy, které jí dle jejích slov zlomí hnáty až půjde po tom schodišti, co vede od nás z knihkupectví, protože je celá nabuzená a nutí jí to utíkat a skákat. "Milá zlatá, co já bych bez Vás dělala. Tak si vezmu tu novou Halinu, ještě tu detektivku od Nesba a ty dva romány, jak jste o nich mluvila. Potřebuju nějakou slaďárnu, ať si trochu připomenu, co to ta láska vlastně je." A paní odchází spokojená, s úsměvem, a schody zvládla!

A vidíte? Tohle jsou ty situace, ve kterých by obyčejný smrtelník, co nečte a nemá přehled o knihách dobrovolně, ne z donucení, nevěděl co má dělat a paní by nejspíše odešla naštvaná, že jste neschopný prodavač a že babička si bude pořád dokola v nemocnici číst ty jejich pitomý pravidla, co dostala hned první den k podepsání, jakoby to bylo to jediný, na čem sakra záleží! 
No ještě že to dopadlo takhle :-)) 

Uklízeči býváme často a také dobrovolně. Protože každého správného milovníka knih irituje, když se na nějakém tom našem papírovém pokladu usadí zrnko prachu. A tak stále brouzdáme po krámě s prachovkou a otíráme hřbety knih, poličky, regály. Také často vytíráme a luxujeme, protože si potrpíme na tom, aby se u nás zákazníkům líbilo a bylo jim u nás hezky a útulno.

Účetními jsme v rámci svých pracovních povinností, protože jako vedoucí prodejny musíme zpracovávat faktury, a tak, i když to asi s opravdovými fakturacemi nemá co dočinění, si připadáme dost důležitě, když razítkem třískáme do stopadesáti papírů a šviháme naše kuří nohy místo podpisů k tomu. 

Životními kouči se stáváme pokaždé, když nějaké scifi maniaka přeučíme na jednorožčí pohádky. Těžká to cesta, ale cíl byl v dohlednu! A tenhle drsňák se nám pak v podstatě rozpláče štěstím, protože maminka mu vždycky říkala, že Vetřelec neexistuje, a on, i když urputně tvrdil, že EXISTUJE, prostě z hloubi duše doufal, že maminka má pravdu. A když mu pak řekla ," Tak vidíš Edo. Třeba takový jednorožec, kterého má tady Janička na batohu taky neexistuje." , tak se mu zhroutil život, jelikož v tato bájná stvoření věřil, a na jůťubu je spousta videí, která jeho existenci potvrzují, že jo! 

Tak pokračovaní příště.... :-))
PS : Berte to prosím s humorem. Ten ke mě prostě neodmyslitelně patří!







1 komentář

  1. Moc hezky napsáno :) Taky si myslím, že by se mi líbilo pracovat v knihkupectví. Musí to být pěkná práce, mezi knihami, pomáhat a radit lidem, občas si takhle vyslechnout i jejich příběhy :) Rozhodně lepší nežsedět nažidli v kanceláři:)

    OdpovědětSmazat

© emblog